POK nožířství

Firma obdržela v březnu l996  značku CZECH MADE jako ocenění kvality poskytovaných služeb. Tato cena byla udělena Sdružením pro Cenu České republiky  za jakost.
 
 

Nožířské řemeslo má v rodině Poků více jak šedesátiletou tradici. Prvním nožířem v rodině se stal Jaroslav Pok, který byl ze čtyř dětí a protože nemohl jít studovat, šel se z trucu učit nožířem. Přesto se úspěšně vyučil u mistra Vébra v Plzni a navíc si nožířské řemeslo velmi oblíbil. Jeho doménou se stalo broušení břitev.

Po vyučení, v roce 1933, si zařídil  svoje nožířství ve Stříbře. Sílící vliv Henleinovy strany, zákaz pro Němce nakupovat u Čechů a konflikt s Hitlerjugend, to vše donutilo Jaroslava Poka odejít v roce 1936 ze Stříbra do Plzně, kde si v Nádražní ulici zřídil nové nožířství.

Po válce pracovali ve firmě  tři dělníci, tři učni a mistr Pok. Vedle broušení nožů  pro řezníky, kuchaře a domácnost vyráběli různý sortiment nožů, včetně nožů řeznických, kuchařských i loveckých, loveckých tesáků a porcovacích souprav s parohovými rukojeťmi. V sortimentu výrobků nechyběly ani nože zavírací, sekáčky na maso a řeznické sekery.

Po osvobození Plzně v roce 1945 zavítali do nožířství J. Poka američtí vojáci, kterým se zalíbily především soupravy s parohovými rukojeťmi a tak jich postupně několik putovalo za Atlantický oceán. Svůj široký sortiment výrobků představoval Jaroslav Pok dvakrát na  plzeňských  živnostenských výstavách. Díky politickému vývoji v Československu však v roce 1953 musel svoji živnost zavřít.

 

 

Jedním ze tří učňů, kteří se po válce učili u Jaroslava Poka, se stal v roce 1946 jeho syn Josef. V roce 1949 učení úspěšně ukončil závěrečnou učňovskou zkouškou v Mikulášovicích a „List tovaryšský“ obdržel od Krajského národního výboru v Plzni. Háček byl v tom že jej otec nesměl zaměstnat. Co tedy dělat dál? Jít pracovat do Škodovky, nebo jít do školy? Rozhodl se pro studia. Udělal přijímací zkoušky do Průmyslové školy strojnické     v Plzni, ale skončil jako náhradník a tak šance na přijetí byla malá. Díky tomu, že učňovskou zkoušku složil v Mikulášovicích i díky intervenci národního správce pana Vodvářky začal v roce 1949 studovat na Průmyslové škole strojnické a nožířskév Mikulášovicích. Studium ukončil s jednou dvojkou z filozofie v roce 1951. Dělat v oboru, ale  bylo v té době možné jen v několika státních podnicích či družstvech, kam se soustředila nožířská výroba. Všechny však byly daleko od Plzně. V Plzni dokončil 3. a 4. ročník Vyšší průmyslové školy a maturitní zkoušku složil v roce 1953. Nastoupil do Škodovky, kde postupně jako konstruktér, kontrolor, technolog a montážní technik. S výrobou nožů pokračoval dál. Nože však nevyráběl profesionálně, ale pokoutně. Léta plynula, až přišla pro Jaroslava Poka lepší doba. V roce 1988 dostává od národního výboru povolení podnikat při zaměstnání.

            Nezačal hned vyrábět nože, ale soustředil se zprvu na práci, po které byla největší poptávka – nemocnice měly velký zájem o kvalitní broušení lékařských nástrojů. Zájem o broušení postupně přerůstal jeho možnosti, až nemocnice přišly s návrhem, že lékařské nástroje budou dávat brousit pouze k němu. Tím vyvstalo dilema. Dát se na dost nejistou dráhu soukromého nožíře, nebo zůstat ve Škodovce jako technik, tedy na místě na tehdejší dobu dobře placeném.  Láska k řemeslu kterému se před léty vyučil zvítězila. Jeden a čtvrt roku před důchodem  opustil Škodovku a 1.1.1990 začal pracovat na plný úvazek jako soukromý nožíř. Jeho zákazníkem se stala Fakultní nemocnice v Plzni, nemocnice v Karlových Varech, v Sokolově, v Rokycanech a vojenské i soukromé nemocnice. Mezi nástroji, které brousí jsou mimo jiné skalpely a speciální mikrotonové nože určené k řezání biologických preparátů        o síle 0,1 mm, které umí nabrousit málokdo. Aby získal nové zákazníky, obcházel pan Pok řeznictví, kuchyně a restaurace. Chtěl ukázat, že není nějaký potulný šlejfíř a tak s sebou bral řeznické nože, které v té době již vyráběl. Z pravidla pak odcházel nejen se zakázkou na broušení, ale i se zakázkou na dodání nožů. Firma postupně vešla ve známost, zvětšil se sortiment výrobků i počet zákazníků. Co se týká tvarů nožů, používá pan Josef Pok staré osvědčené vzory, či jejich modifikace. Na rukojetích zůstává staré osvědčené a po dnes oblíbené dřevo domácích druhů dřevin. Podstatné změny doznává pouze ocel, z níž jsou zhotoveny čepele. Zde nastoupily vysoce kvalitní korozivzdorné materiály domácí i zahraniční výroby.

 

V roce 1990 se na půlroční dovolenou vrátil domů Ota, syn pana Josefa Poka, který byl zaměstnán u námořní plavby. Začal pomáhat otci nejdříve při střenkování nožů a později na brusu při výrobě čepelí řeznických nožů. Po půl roce stráveném v nožířské dílně se již na loď nevrátil. Nožířské řemeslo jej zaujalo natolik, že se stal pokračovatelem nožířské tradice rodiny Poků. Práce na údržbě jej sice moc nebavila, ale plně ho zaujala výroba nožů. Začal vyrábět rybářské a lovecké nože s pevnou čepelí. Dobrá otcova „škola“ se projevila. Nože    se líbily a šly na odbyt. Ne všichni zákazníci však chtějí koupit již hotový nůž, ale mají svoji představu o tvaru, velikosti, nebo materiálu na čepel či rukojeť. Proto Ota Pok začal vyrábět    i nože na zakázku. Tím se sortiment výrobků opět rozšířil. K loveckým, rybářským                   a sportovním nožům přibyla i výroba nožů na zakázku a ruční kusová výroba nožů. Každý nůž je číslovaný a má záruční certifikát. Tvrdost čepelí po tepelném zpracování je v rozmezí 55 až 60 HRc – záleží na použité oceli. Samozřejmostí je, že každý nůž je dodáván s koženou pochvou. Stejně jako je různorodá produkce nožů Oty Poka, jsou různorodé i materiály ze kterých  jsou nože vyráběny. Čepele nožů zhotovuje vždy z vysoce jakostních, ocelí, jako je ATS-34, 440 CS, SANDVIK l2 C 27, BÖHLER 4034, BONPERTUIS, švédský práškový nerezový damašek (prášková metalurgie) či kovaný nerozový damašek od německé firmy Schneider. Tvrdost čepelí po zakalení a popuštění dosahuje 55 až 60 HRc, v závislosti na typu použité oceli. Kování je zpravidla z mosazi, bílé mosazi, titanu, případně z korozivzdorné oceli. Rukojeti pak jsou z parohoviny, kůže, micarty, mrožího klu nebo z některého z exotických dřev. Záleží na tvůrčím záměru, případně přání zákazníka.

Některým zákazníkům však ani perfektně řemeslně zpracovaný, tvarově dokonalý       a plně funkční nůž nestačí. Chtějí nůž zdobený. Někdo si přeje vyzdobit pouze rukojeť či  čepel, jiný zákazník pak chce nůž zdobený celý. Tady většinou na vyrobeném noži končí práce nožíře a musí pokračovat umělecký řemeslník, nebo i  umělec.  Nejinak je tomu u nožů Oty Poka. Z jeho dílny putují dokonalé výrobky do dalších dílen, kde jsou opatřeny rytinou či jinou výzdobou, případně zlaceny. Takovéto nože, někdy zvané solitéry, lze v některých případech označit za malá umělecká díla. Snoubí se v nich krása s vysokou kvalitou a funkčností. Není proto divu, že jsou středem zájmu sběratelů.

 

V současné době pracuje ve firmě kromě členů rodiny Pokových jeden zaměstnanec v trvalém pracovním poměru, provádějící práce na údržbě nůžek a nožů. Kromě obchodu v Klatovské ulici v Plzni je možné nože se značkou firmy POK spatřit i zakoupit na tuzemských specializovaných výstavách v Příbrami, Brně i Praze. O tuto možnost však nejsou ochuzeni ani zájemci v zahraničí. Příkladem může být účast Oty Poka na výstavách IMA v Mnichově, v belgickém Liege,francouzkém Thiers nebo v Paříži.

 

Nejvíc nožů pocházejících z nožířské dílny firmy POK našlo své majitele samozřejmě v České republice. Díky své kvalitě však našly své majitelé i v  různých částech Evropy,       ale  používají je též američtí lovci medvědů, jihoafričtí farmáři. 

O kvalitě výrobků svědčí i několik titulů „NŮŽ ROKU“ udělovaných Asociací nožířů Bohemia Cultellatores.