Autor: Mikuláš Pernitzky

Přínos československého nožířství k celosvětové historii nožířství nebyl dosud patřičně doceněn. A po pravdě řečeno, mohou si za to Češi sami. Zatímco kvalita a význam českého skla, porcelánu i piva je v celém světě dobře známa a po právu obdivována, historie našeho nožířství je nejen pro obyvatele okolních zemí, ale i pro samotné Čechy velkou neznámou.

Pociťuji žal a zklamání nad tím, že naši předkové, ať už mluvili jakýmkoliv jazykem, kteří svou pílí a umem přivedli tuzemské nožířství k nebývalému rozkvětu, jsou dnes prakticky zapomenuti nevděčnými potomky.      

Doufám, vážení milovníci nožů, že se budete více než dosud věnovat naší nožířské historii. Mnozí z Vás žijí v kraji, nebo obci, kde v minulosti působil jeden nebo více nožířů. Prosím začněte se o ně zajímat a podělte se s námi o postupně získané vědomosti. Každá informace i ta sebemenší vytvoří malý kamínek do pestré mozaiky naší velkolepé nožířské historie, kterou jednou společnými silami sestavíme a hrdě vystavíme k poctě všech mistrů nožířů a na odiv celému světu!

 

Historie nožířství v českých zemích.

 

České země patřily od mladší doby železné (u nás začala přibližně před 2 500 lety) k významným producentům železné rudy, surového železa a následně i kvalitních železných nožů.

Nože vyráběné na našem území před 2 500 až 2 000 lety jsou známy ve stovkách vzorů a měly často velmi specializované určení.

Na začátku nového letopočtu před 2 000 lety u nás produkce železa a následně i nožů upadla. Souviselo to s částečnou výměnou obyvatelstva na našem území. Odešli technicky velmi zdatní Keltové a nahradili je Germáni zprvu nedosahující jejich úrovně, ale i to se v průběhu staletí změnilo. Po Germánech přišli Slované a také oni se nejprve museli naučit vyrábět kvalitní nože.

Území, na němž je dnes Česká republika, po tisíciletí sloužilo jako křižovatka cest, kultur a národů, a přesto, že zde mnohokrát pobýval zlý nepřítel a došlo k několika exodům části původního obyvatelstva, vznikl zde stát, který byl a dosud je dobrým domovem lidem hovořícím českým jazykem.  

 

Od 13. století se české království zařadilo svou kulturou a celkovou úrovní obyvatelstva k  vyspělým evropským zemím.  

 

Od 15. století patřili čeští nožíři k vyhlášeným mistrům a jejich nože se vyvážely i do většiny evropských zemí.

 

V 16. století už patřily české země k největším producentům levných užitkových nožů i kvalitních chladných a palných zbraní v Evropě. Nože se z českých zemí vyvážely nejen do celé Evropy, ale i do Ameriky, Indie a Afriky.

V Jižní Americe jsou v tamních muzeích vystaveny nože nazývané Bohemico / Bohemian – „české“, které tam dováželi španělští obchodníci z českých zemí v 16. století.

 

Po celé 16. století životní úroveň obyvatelstva českých zemí stoupala. Působili u nás slavní umělci, bohatí obchodníci, a náboženská tolerance, jíž se obyvatelé českého království v té době těšili, neměla obdobu ve zbytku světa. Rostly také příjmy obyvatel a s penězi k nám přišla i odvrácená strana bohatství. Naše země byly zamořeny lapky a loupežníky všeho druhu. I jinak počestní občané byli po lahodném truňku pro nepatrnou urážku hotovi tasit kord a proklát svého souseda. Velmi dobře byli vyzbrojeni i obyčejní venkovští sedláci a často si kvalitou svého oblečení a výzbrojí nezadali se šlechticem, a tak v dobových kronikách občas čteme láteření, jak šelma sedlák svým dlouhým kordiskem na smrt upral ctihodného rytíře, s nímž vstoupil v spor, který následně vyřešil velmi radikálním způsobem.    

Děvky, chlast, rychle šířené pohlavní nemoci a stovky nevinných zamordovaných šly u nás ruku v ruce se slavnými humanisty, tiskaři knih i dobrými hospodáři po celé 16. století.

Byla to doba velmi dekadentní a zároveň i prodchnutá pokorou a upřímnou víru v Boha.      

Nicméně poptávka po zbraních všeho druhu byla stále více než značná, neboť i ti slušní potřebovali ručnici, kord nebo pořádný nůž, aby se mohli bránit před neřády všeho druhu.

Proto se čeští zbrojíři a nožíři museli mimořádně činit. Největší české, moravské a slezské zbrojovky a nožířské dílny nepůsobily ve velkých městech, ale v „divočině“ v bezprostřední blízkosti železných dolů a hutí. Vody z řek tekoucích uprostřed hlubokých lesů byly sváděny pomocí náhonů na dřevěná kola hamrů, kde poháněly těžká kladiva, a stejná kola poháněla obrovské kamenné kotouče brusíren.

V areálech železných hutí a hamrů se vyráběly muškety, kordy, železná munice všeho druhu, hmoždíře, pánve a samozřejmě také nože a nůžky všech typů a všech velikostí.   

 

Jedna z největších světových zbrojovek své doby sídlila ve 2. polovině 16. a na počátku 17. století v pohoří Nízkého Jeseníku v okolí měst a obcí Rýmařova, Janovic, Břidličné, Malé Morávky a Sovince.

Nešlo o jednu velkou továrnu, jak ji známe v moderní podobě, ale o celý komplex menších dílen a provozoven rozkládajících se na ploše několik desítek kilometrů čtverečních.

 

Zde v dnes téměř neobydlených horách neohrožení havíři fárali do hlubokých dolů a pomocí rumpálů tahali na povrch okovy železné rudy, kterou o několik dál metrů puchýrníci drtili a následně tavili v hutích. V sousedních hamrech hamerníci překovávali surové železo na železné pruty. Desítky kovářů ze železných prutů kovaly hlavně ručnic a pistolí, čepele kordů, mečů, palašů i tesáků. Odlévaly se zde železné kule do děl i železné kulky do mušket.        

Tam, kde je dnes romantická divočina minimálně navštěvovaná turisty, kdysi doutnaly stovky milířů, v nichž uhlíři pálili dřevěné uhlí pro hutě a kovárny. Zněl rachot ručních i mechanických kladiv a zaznívala nejen čeština a němčina, ale také španělština a italština.

V desítkách krčem zdejší dobře placení pracovníci utráceli své peníze za pivo, víno a kořalku. Podnikaví sedláci zaměstnance zbrojovky zásobovali kvalitními potravinami a v nedaleké obci Těchanov byla dokonce postavena i skelná huť, v níž se vyráběly lahve a sklínky určené pro žíznivé návštěvníky krčem. 

Prosperita trvala ještě na počátku 17. století i po vypuknutí třicetileté války. V této době byli zdejší zbrojíři na vrcholu své produkce a jen hotových mušket dodávali pro císařskou armádu 2 500 až 3 000 mušket za 1 měsíc, což znamená více než 30 000 kusů mušket ročně. Roční produkce nožů se zde počítala ve stovkách tisíc kusů.

V průběhu války cizí vojáci řemeslníky dílem rozehnali, dílem povraždili a zbytek najali do svých služeb, především kováře a zbrojíře.       

Zdejší železný průmysl ale nezanikl a po skončení třicetileté války byla výroba obnovena, i když ne v zcela původním rozsahu.

Postupný zánik zdejšího železářského průmyslu začal až na konci 18. století, ale to se zde stále ještě produkovaly desítky tisíc nožů, nůžek, seker a pil.  

 

Podobné zbrojovky byly v 16. století i v Čechách a Slezsku, ale množstvím a rozsahem produkce se v 16. století většina z nich nevyrovnala zdejšímu komplexu. Všude, kde byly v minulosti železné hamry, s největší pravděpodobností vyráběli i železné nože a nůžky. Velkou produkcí nožířského zboží zásobovaly dobový trh i železné hamry a hutě v Brdských lesích.

Nože a nůžky z hamrů byly nabízeny jako polotovar, který kupovali nožíři k celkovému dopracování nebo brusiči, kteří je pouze obrousili do finální podoby a nabrousili ostří. Většinou se tak vyráběly běžné užitkové nože do domácnosti a také nezdobené zbraně pro lov a obranu. Jemnější nožířské zboží vyráběli přímo mistři nožíři, kteří v hamrech nakoupili pouze prutové železo a zbytek práce obstarali sami, nebo se svými tovaryši.

Nejdražší nožířské zboží se k nám až do 18. století dováželo z Německa, Itálie, Francie a Španělska. Šlo o nože, jídelní příbory, nůžky a lovecké tesáky zdobené drahými kovy a drahými kameny. U nás je většinou prodávali přímo zlatníci, kteří působili nejen jako pouzí prodejci, ale často i nůž zakoupený od nožíře sami vyzdobili. To samozřejmě vyvolávalo zlou krev mezi zlatníky, nožíři a mečíři. Protože nožíři a mečíři poukazovali na to, že zlatníci tímto jednáním porušují platné cechovní zákony.           

 

V průběhu 18. století se centrem výroby nejkvalitnějších nožů v Čechách staly Karlovy Vary. Karlovarští nožíři měli v té době nejlepší pověst a vyráběli především dražší krásně zdobené nože, které používala i vysoká šlechta. Měli výhodu v tom, že návštěvníci karlovarských lázní byli často velmi movití a léčebných pobytů využívali i k výhodným nákupům atraktivního zboží, mezi které v té době patřily karlovarské nože.

 

Mikulášovice jsou v nožířské historii známé a proslulé už od 15. století, kdy zde působili početní brusiči nožů a nůžek. Mikulášovičtí brusiči – šlejfíři nakupovali v železných hamrech polotovary nožů a nůžek, které doma v Mikulášovicích brousili a následně prodávali. Svou techniku dovedli k dokonalosti. Jejich zboží mělo velmi kvalitní ostří a přitom cena za nabroušení byla více než příznivá. Mikulášovický brus měl ve střední Evropě nejlepší pověst a také není divu, že od 16. století mikulášovičtí šlejfíři vozili své zboží až na vyhlášené trhy železného zboží v Norimberku.

I v samotných Mikulášovicích byl už tenkrát železný hamr a několik mistrů nožířů, ale výrobou samotných nožů nebyly Mikulášovice zdaleka tak proslulé jako jejich broušením. Proto si do Mikulášovic postupně zadávali broušení nožů obchodníci s noži z celé rakouské říše. A dobrá pověst mikulášovických brusičů přilákala do Mikulášovic na konci 18. století slavného zakladatele moderního nožířského průmyslu v Čechách Ignáce Röslera – obchodníka z Vídně.

Ignaz Rösler se v Mikulášovicích usadil a postavil nejstarší nožířskou továrnu na našem území, v jejichž původních historických budovách stále ještě vyrábí nože firma Mikov, a.s.          

V 19. století se tak díky podnikavému vídeňákovi Mikulášovice staly nejvýznamnějším centrem výroby nožů v rakouské říši.  

Úspěchem I. Röslera se ve 2. polovině 19. století inspirovali další nožířští podnikatelé a v Mikulášovicích a jejich okolí vznikaly velké i malé nožířské továrny jako houby po dešti.   

Na počátku 20. století byly Mikulášovice nejprůmyslovější obcí rakouské říše a měly přezdívku rakouský Solingen a po roce 1918 český Solingen.

Město Mikulášovice svůj absolutní nožířský vrchol zažilo na konci 19. a v první polovině 20. století.

V období mezi dvěma světovými válkami bylo Československo vyhlášenou průmyslovou zemí zásobující celý americký kontinent a zejména Spojené státy americké desítkami miliónů kusů nožů ročně.    

Českoslovenští nožíři vyráběli pro americké obchodní firmy zavírací i pevné nože, protože nože z Československa byly kvalitní a přitom podstatně levnější než nože americké. Nejvíce nožů pro export bylo vyráběno právě v Mikulášovicích (Nixdorf).

Počtem obyvatel nevelké město se v této době svou produkcí a kvalitou nožů opravdu vyrovnalo anglickému Sheffieldu i německému Solingenu, a i když nikdy nebylo tak proslulé jako tato dvě slavná města, pro mne jsou oba názvy města, český Mikulášovice i německý Nixdorf, symbolem nejvyšší nožířské kvality.

Mikulášovičtí mistři nožíři na světový trh nabízeli více než 10 000 vzorů různých nožů, které dokázali vyrábět a prodávat i v těžkých dobách celosvětové hospodářské krize.

V současnosti mohou tyto staré československé nože čeští sběratelé nejvýhodněji nakupovat u amerických obchodníků. Každý měsíc se na americkém Antique trhu objevují nové a nové značky nožů, na nichž je vyraženo jméno neznámé americké firmy a pod názvem firmy země původu: MADE IN CZECHOSLOVAKIA.

Před světovou válkou byly československé nože pro americké obchodníky sázkou na jistotu. Velké československé nožířské firmy měly v USA, především v New Yorku, svá vlastní obchodní zastoupení a v nich i vzorkovny nožů. Žádný americký obchodník nemusel přes oceán do Evropy, ale zajel si do New Yorku, kde navštívil exportní kancelář, prohlédl si vystavené nože, a pokud si něco vybral, během několika minut dostal kalkulaci obsahující konečnou cenu objednaných nožů včetně dovozu do udaného místa v Americe a zaplacení cla.

Obchodní zástupce mu také pomohl vybrat název značky vyražené na nože, které si americký zájemce objednal na prodej ve své obchodní síti, anebo obchodním domě. Proto také najdete v USA jeden a tentýž typ nože, jednou pod značkou IGNAZ RÖSLER CZECHOSLOVAKIA a podruhé pod značkou A. W. WADSWORTH XLNT CZECHOSLOVAKIA a potřetí pod značkou UTICA KNIFE AND RAZOR CO, UTICA NEW YORK CZECHOSLOVAKIA.

A stále je to stejný nůž ze stejné mikulášovické továrny vyrobený pokaždé pro jinou americkou firmu.

 

V 1. polovině 20. století působilo v Československu více než 600 nožířů a nožířských továren. Nejvýznamnější centra nožířské výroby byly v těchto městech: Dolné Hámre, Hošťálková, Mikulášovice, Moravská Třebová, Slovenská Lupča, Štós, Slaný, Vsetín.

Ve 2. polovině 20. století byly nejvýznamnější centra nožířské výroby v těchto městech: Dolné Hámre, Mikulášovice, Moravská Třebová, Hošťálková, Sedlčany, Štós, Vyškov.

V současnosti jsou v České republice tři města s významnou nožířskou výrobou: Mikulášovice, Moravská Třebová a Sedlčany.

Kromě toho byly obnoveny, nebo nově založeny nožířské dílny produkující kvalitní nože.  Naplňují mne hlubokým obdivem všechny naše nožířské továrny, dílny i jednotliví nožíři, kteří nejen, že statečně čelí tvrdé zahraniční konkurenci, ale dokážou také úspěšně vyvážet své nože do zahraničí.